Ze všech, kdo se účastnili vyšetřování hromadné vraždy v červeném dvoupatrovém autobuse, byl tedy Nordin první, kdo zjistil aspoň něco, co se s trochou dobré vůle mohlo pokládat za pozitivní výsledek. I v tom se však názory různily.

"Dobrá," řekl Gunvald Larsson. "Teď tedy víme, jak se ten pobuda jmenoval. A co s tím?"

"Hm," zabručel Melander.

"Co si bručíš?"

"Ten Göransson nebyl nikdy trestán. A přitom se mi zdá, že mi to jméno něco říká:"

"Aha!"

"Musel se vyskytnout v souvislosti s nějakým případem."

"Myslíš, žes ho už někdy vyslýchal?"

"Ne. To bych si pamatoval. Nikdy jsem s ním nemluvil. A určitě jsem ho nikdy ani neviděl. Ale to jméno, Nils Erik Göransson, mi něco říká. Někde jsem na ně narazil."

Melander se díval nepřítomně rovnou před sebe a dýmal. Gunvald Larsson si ovíval obličej velikánskou rukou. Byl zapřisáhlý nepřítel kouření.

"Mě by spíš zajímal ten Assarsson," řekl.

"Já na to přijdu," ujišťoval sám sebe Melander:

"Určitě. Pokud předtím neumřeš na rakovinu plic."

Gunvald Larsson vstal a odešel k Martinu Beckovi.

"Odkud bral ten Assarsson tolik peněz?" zeptal se;.

"Nevím."

Martin Beck a Ulí Nordin jí objednali kávu a koláčky a po chvíli přišli Kollberg, Melander a Rönn.

Brzy se vzpamatovala. Káva a všechna prokázaná pozornost ji zřejmě povzbudily. Ochotně odpovídala na všechny otázky a před odchodem jim všem po řadě stiskla ruku a řekla:

"To já ani nevěděla, že fízlo... totiž policajti jsou takoví sympaťáci."

Když se za ní zavřely dveře, ozval se Kollberg.

"Tak co, sympaťáci! Shrneme to?" .

Shrnuli: Nils Erik Göransson, věk třicet osm nebo třicet devět let, od roku 1965 nebo i předtím žádné trvalé zaměstnání, od března 1967 do srpna téhož roku společné bydliště s Magdalénou Rosénovou, zvanou Plavá Malin, Dělnická ulice 3, Stockholm K.

Potom přibližně do října bydliště u Suneho Björka ve čtvrti Söder. Bydliště během posledních týdnů před smrtí neznámé.

Narkoman, užíval narkotika jak v podobě kouření, tak orálně i injekcemi, a to podle toho, co právě sehnal. Nelze vyloučit ani účast na prodeji narkotik. Měl kapavku. Naposled viděn Magdalénou Rosénovou třetího nebo čtvrtého listopadu před restaurací Damberg, kdy měl na sobě týž oblek a plášť jako třináctého listopadu. Obvykle měl dostatek peněz.

Bylo devět hodin v sobotu ráno, když Nordin a Plavá Malin před ústavem soudního lékařství na Tomtebodské ulici vystupovali z taxíku. Martin Beck už na ně čtvrt hodiny čekal. Šli do márnice všichni tři.

Plavá Malin neměla na pořádný make-up čas a bylo vidět, jak je pod líčidlem bledá. Měla opuchlý obličej a její platinové vlasy nebyly zdaleka tak pečlivě vyčesány jako včera večer.

Nordin musel v předsíni počkat, až se upraví, a když byla konečně hotova a vyšli spolu na ulici, všiml si; že včera v tlumeném osvětlení restaurace vypadala mnohem líp než teď v ranním šeru.

V márnici už je očekávali. Přednosta je ihned zavedl do chladírny.

Rozstřílený obličej mrtvého byl zakryt šátkem, ale jenom k čelu, aby byly vidět vlasy.

Plavá Malin chytla Nordina za ruku a vydechla:

"Kristepane! "

Nordin ji vzal kolem širokých zad a přivedl jí blíž.

"Dobře se podívejte," řekl tiše. "Poznáváte ho?"

Dala si ruku před ústa a podívala se na nahé tělo mrtvého.

"Proč mu zakryli obličej?" zeptala se. "Nemohla bych se mu podívat do obličeje?"

"Buďte ráda, že nemusíte," řekl Martin Beck. "Třeba ho poznáte i takhle."

Plavá Malin kývla hlavou: Pak dala ruku od úst a znovu přikývla.

"Je to on," řekla. "Je to Nisse. Tyhle jizvy,.. ano, je to on."

"Děkujeme vám, slečno Rosénová;" řekl Martin Beck. "Teď si zajedeme do policejní budovy na kávu."

Plavá Malin seděla celá bledá na zadním sedadle taxíku a mlčela.

Tu a tam jenom zamumlala:

"Kristepane, to byla hrůza! "

"Ne, chápu. Hned vám řeknu, oč nám jde."

Nordin se napil piva a utřel si ústa.

;,Jenom bych se vás chtěl nejdřív zeptat ještě na jednu věc," řekl.

Přikývla.

"Jak chodí Nisse oblečen?"

Svraštila čelo a na okamžik se zamyslela.

"Většinou nosí oblek," řekla. "Takový světlejší; béžový, s knoflíky obšitými látkou. A jinak košili a boty a spodky, jako všichni chlapi, ne?"

"Svrchník nenosí?"

"Svrchník zrovna ne, ale takový.tenký nylonový plášť. Proč?"

Podívala se zkoumavě na Nordina.

"Víte, slečno Rosénová, ono je docela možné, že je mrtev. "

"Mrtev? Nisse? Ale... proč... co má znamenat to vaše, docela možné? A jak to můžete vědět?."

Ulí Nordin vytáhl kapesník a utřel si zátylek. V restauraci bylo přetopeno a měl pocit, že se tu na něho všechno lepí.

"Věc se má tak," řekl, "že máme v márnici člověka, jehož totožnost jsme nezjistili. Jsou tu určité důvody k domněnce, že mrtvý není nikdo jiný než Nils Erik Göransson. " .

Proč by měl být mrtvý?" namítla nedůvěřivě Plavá Malin.

"Jel tím dvoupatrovým autobusem. Jistě jste o tom četla v novinách. Dostal zásah do hlavy a pravděpodobně byl okamžitě mrtev. Jste jediná, která by nám o něm mohla něco říct, protože jste ho dobře znala. Moc byste nám pomohla, kdybyste se zítra přišla do márnice podívat, jestli je to opravdu on."

Vyděšeně k němu vzhlédla.

"Já že se mám jít podívat do márnice? Za nic na světě! "

"Vzpomínám," řekla Plavá Malin. "A co má být? Nisse a já jsme s ním' jeli proto, že mu Nisse chtěl ukázat, kde to je. Ostatně Paco už se vrátil do Španělska."

"Paco?"

"Hm."

Dopila sklenici a nalila si zbytek vína z karafy.

"Smím něco objednat?" zeptal se Nordin. "Ještě víno?"

Kývla a Nordin kývl na číšnici. Objednal půl karafy vína a pro sebe sklenici piva.

"Kdo je to ten Nisse?"

"No přece ten, co s náma jel v tom autě. To jste před chvílí sám říkal."

"A jak se jmenuje dál? A co dělá?"

"Jmenuje se Göransson. Nils Erik Göransson. Co dělá, to nevím.

Už se takových čtrnáct dní neukázal."

"A proč?" zeptal se Nordin.

"Co proč?"

"Proč se tak dlouho neukázal? Předtím jste se vídali dost často, ne?"

"Copak jsme rodina? Ani jsme spolu nechodili. Jenom jsme se stýkali. Třeba sbalil nějakou holku, co já vím. Prostě se nějakou dobu neukázal, no."

Číšnice přinesla víno a Nordinovi pivo. Plavá Malin si ihned nalila.

"Nevíte, kde bydlí?"

"Nisse? Copak ten kdy někde bydlel? Jo, jeden čas bydlel u mě a pak u jednoho kámoše v Söderu, ale tam už ho nehledejte. Nevím, kde je. A i kdy, bych to věděla, tak si nejsem dvakrát jistá, jestli bych to řekla zrovna, vám. Já fízlům nedonáším."

Nordin se napil piva a vlídně se na ni podíval.

"To taky není třeba, slečno... promiňte, ale jak se jmenujete dál?"

"Já se nejmenuju Malin. Jmenuju se Magdaléna Rosénová. Plavá Malin mi říkají kvůli těm vlasům."

Přejela si rukama po vlasech.

"Co vlastně Nissemu chcete? Proved něco? Přece vám nebudu odpovídat na fůru otázek, když nevím, oč vám jde."

"Já nebudu rušit," řekla uraženě.

Plavá Malin mlčela.

"Jdu si sednout k Toře," řekla ta druhá. "Ahoj, Malin." Vzala svou sklenici a odešla.

Nordin si přisedl. Plavá Malin ho vyčkávavě pozorovala.

"Jsem kriminální asistent Uli Nordin," představil se. "Možná že byste nám mohla v jedné věci pomoct."

"A co by to mělo být?"

"Potřebovali bychom nějaké informace o jednom muži, kterého znáte."

Plavá Malin se na Ulia Nordina pohrdavě podívala.

"Já nejsem žádná práskačka," řekla.

Nordin vytáhl z kapsy balíček cigaret a nabídl jí. Vzala si a Nordin jí zapálil.

"Nejde o to, někoho prásknout," řekl. "Před dvěma týdny jste jela se dvěma muži bílým volvem amazon k jedné garáži v Hägerstenu.

Ta garáž je na Klubbackenu a patří Švýcarovi, který se jmenuje Horst. Auto řídil Španěl. Vzpomínáte si na to?"

Kývl na šatnáře, postavil se do dveří a rozhlédl se po lokále.

Uviděl ji téměř ihned.

Byla vysoká, ale poměrně štíhlá. Nad hlavou se jí tyčily vysoko vyčesané platinové vlasy.

Nordin.nepochyboval ani na okamžik, že to je ona. Seděla v sofa u zdi se sklenicí vína před sebou a vedle ní dřepěla mnohem starší žena. Dlouhé černé vlasy se ji vlnily po ramenou, ale na mladistvém zjevu jí nijak nepřidaly.

Chvíli si obě ženy prohlížel. Seděly mlčky. Plavá Malin civěla na svou sklenici a točila jí mezi prsty. Černovláska se neustále rozhlížela po místnosti a tu a tam koketním pohybem hlavy odhodila vlasy stranou.

Nordin se obrátil k šatnáři.

"Promiňte, ale nevíte, jak se jmenuje ta dáma, co sedí tamhle u zdi? Ta blondýna?"

Šatnář se podíval ke stolu u zdi.

"Dáma," odfrkl. "Jak se jmenuje, to nevím, ale říkají ji myslím Malin. Tlustá Malin nebo tak nějak."

Nordín mu předal kabát a klobouk.

Když přišel k jejich stolu, tmavovláska si ho prohlédla pohledem plným očekávání.

"Promiňte, že ruším," řekl Nordin. "Ale rád bych mluvil se slečnou Malin, jestli dovolí."

Plavá Malin se na něho podívala a upila vína.

"Oč jde?" zeptala se.

"Jde o jednoho vašeho známého," řekl Nordin. "Nesedla byste si na chvilku se mnou k jinému stolu?"

Plavá Malin se podívala na svou společnici a Nordin honem dodal:

"Pokud ovšem vaše přítelkyně nebude nic namítat."

Tmavovláska si z karafy na stole dolila sklenici a vstala.

Bruneta na něho nejdřív chvilku civěla, pak se pousmála, naklonila se přes stůl a řekla své přítelkyni:

"Hele, Evo, ten Norrlanďan se ptá po Plavý Malin. Nevíš, kde je?"

Přítelkyně si Nordina změřila a zavolala na někoho o několik stolů dál:

"Tady ten fízl se ptá, kde je Plává Malin, neví to někdo?"

"Nééé! " zaznělo sborem od vzdáleného stolu.

Pomalu srkaje kávu oddal se Nordin chmurným úvahám, jak jenom mohli poznat, že je policista. Cítil se ve Stockholmu ještě víc cizincem.

Když zase vystoupil po schodech nahoru, přišla k němu servírka, která mu předtím přinesla kávu.

"Slyšela jsem, že hledáte Plavou Malin," řekla. "Jste vážně od policie?" .

Nordin zaváhal. Pak truchlivě přikývl.

"Jestli tu opici za něco dostanete do basy, tak budu jedině ráda," řekla. "Myslím, že vím, kde je. Když nepřijde sem, tak chodívá do jedné kavárny na Engelbrektově náměstí."

Nordin poděkoval a vyšel do zimy.

Plavá Malin nebyla ani v kavárně na Engelbrektově náměstí, kterou ostatně stálí zákazníci zřejmě nadobro opustili. Nordin se však nechtěl vzdát a šel k ženě, která tu seděla v celém lokále úplně sama a četla starý potrhaný ilustrovaný týdeník. Kdo je Plavá Malin nevěděla, ale poradila mu, aby se šel podívat do jedné vinárny na Královské ulici. Nordin pokračoval v putování po nenáviděných stockholmských ulicích a toužil po rodném Sundsvallu.

Tentokrát byl za svou námahu odměněn.

Dvacátá druhá kapitola

Nordin vystoupil z podzemní dráhy u křižovatky Sveiny třídy a Konšelské ulice. Foukal studený vítr. Šel rychle po Sveině třídě směrem na jih a vítr se mu opíral do zad. Když odbočil na Tegnérovu ulici, dostal se do závětří a zpomalil krok. Asi dvacet metrů od rohu ulice byla kavárna. Výkladní skříní se podíval dovnitř.

Za pultem seděla zrzavá žena v pistáciově zeleném plášti a telefonovala. Byla v celém lokále sama.

Nordin pokračoval dál, přešel Luntmakarskou a prohlédl si olejomalby visící za skleněnými dveřmi antikvariátu. Přemýšlel, jestli mají představovat dva soby, nebo dva losy, nebo jednoho soba a jednoho losa, když za sebou uslyšel hlasitý hovor:

"Aber, Mensch, bist du doch ganz verrückt?"

Otočil se a uviděl dva muže přecházející ulici. Až když došli k protějšímu chodníku, pochopil, kam jdou. Když vešel, sestupovali právě po schodech, které byly vzadu za pultem. Šel za nimi.

Lokál byl plný mladých lidí a hudba a šum byly ohlušující. Marně se rozhlížel po volném stole. Chvíli váhal, jestli by si neměl odložit kabát a klobouk, ale rozhodl se, že to riziko nepodstoupí. Tady ve Stockholmu se nedá nikomu věřit. Byl o tom hluboce přesvědčen.

Nordin pozoroval dámskou část hostů. Blondýn tu bylo několik, ale popis Plavé Malin se' nehodil na žádnou z nich.

Převládala tu němčina. Vedle hubené brunety, zřejmě Švédky, byla volná židle. Nordin si rozepnul kabát a sedl si: Klobouk si položil na klín. Jeho lodenový kabát s mysliveckým kloboukem jistě přispěje k tomu, aby splynul s prostředím, když je tu tolik Němců.

Čekal čtvrt hodiny, než přišla servírka a zeptala se ho, co si přeje. Mezitím se rozhlížel kolem. Bruneta se bavila s dívkou, která seděla naproti ní, a tu a tam se na Nordina odměřeně podívala.

Když mu servírka přinesla kávu, míchal v šálku lžičkou a po očku se díval na brunetu vedle sebe. V neurčité naději, že bude pokládán za stálého hosta, v sobě zmobilizoval veškeré schopnosti napodobit stockholmský dialekt. Nahnul se k ní a zeptal se:

"Nevíš, kde je dnes Plavá Malin?"

Kollberg chvilku. přemýšlel, pak řekl:

"Tehdy ale ještě tuhle knížku neměl. Vzpomínám si, že jsem ji našel, když jsem si dělal pořádek ve stole, než nás stěhovali z Kristinebergu. A to bylo až mnohem později."

"Ta druhá poznámka působí dost nelogicky," poznamenala Äsa.

"Ano. Není tu někde blok nebo kalendář, do kterého si dělal poznámky?"

"Copak u sebe neměl zápisník?"

"Měl. Našli jsme ho. Ale nic zajímavého v něm nebylo."

"Prohledala jsem celý byt." řekla.

"A nic jsi nenašla?"

"Celkem nic. Nic si neschovával. A byl hrozně pořádný. Měl ovšem ještě jeden zvláštní zápisník. Leží tamhle na psacím stole."

Kollberg vstal a šel pro něj. Byl to blok stejného typu jako ten, který našli v Stenströmově kapse.

"Skoro nic tam není," řekla Äsa.

Stáhla si pravou ponožku a poškrabala se na chodidle. Měla štíhlá, útlá chodidla s jemně vykrojenou klenbou a dlouhé, rovné prsty. Kollberg se na ni podíval. Pak začal prohlížet zápisník.

Měla pravdu. Byl skoro prázdný. Na první stránce bylo několik kratičkých poznámek o chudáku Birgerssonovi, který zabil svou ženu.

Na následujícím listě stálo nahoře jediné slovo. Bylo to jméno Morris.

Äsa Torellová se do zápisníku taky podívala a pokrčila rameny.

"To je ,jenom značka auta," řekla.

"Nebo literární agentura v New Yorku," dodal Kollberg.

Postavila se ke stolu. Prohlížela si fotografie, které jí způsobily už tolik rozrušení. Najednou bouchla dlaní do stolu a téměř vykřikla:

"Kdybych aspoň byla v jiném stavu! " Pak dodala tišeji:

"Říkal, že máme dost času. Že počkáme, až získá vyšší hodnost."

Kollberg šel váhavými kroky do předsíně.

"Dost času," mumlala sama pro sebe.

A pak:

"Co teď se mnou bude?"

Otočil se k ní a řekl:

"Äso, takhle to dál nejde. Pojď."

Bleskurychle se k němu otočila a řekla vztekle:

"Pojď? Pojď? A kam?"

Kollberg se na ni zadíval.

Devětadevadesát mužských ze sta by v ní teď vidělo jenom hubenou, nijak zvlášť vyspělou, bledou holku se špatným držením těla, s útlou postavou, hubenými prsty zažloutlými neustálým kouřením a s vyčerpaným výrazem v obličeji. Neučesanou, neupravenou, v utahaných kalhotách a s jedinou ponožkou, která jí byla o několik čísel větší.

Lennart Kollberg v ní viděl fyzicky přitažlivou i psychicky složitou mladou ženu, jíž sršely z očí jiskry, lákavou, zajímavou a stojící za to, aby se ji člověk snažil poznat.

Poznal to i Stenström; nebo patří k těm devětadevadesáti ze sta; takže nepoznal nic a měl jenom z pekla štěstí? Štěstí!

"Tak jsem to nemyslel," řekl Kollberg, "chtěl jsem ti říct, abys jela se mnou domů. Máme místa dost. Byla jsi tu už příliš dlouho sama."

Už v autě se rozplakala.

"Počkej! Ale při těch výsleších k něčemu došlo."

"A k čemu?"

"To nevím. Ale jednou přišel Äke večer domů a měl ohromnou náladu."

"Byl to ale dost neveselý případ. Tristní záležitost. Typický produkt blahobytné společnosti. Člověk žijící v izolaci, jenom s manželkou, která si chce koupit všechno, co vidí, a neustále ho peskuje, že dost nevydělává. Že nemají na motorovou loď a na chatu a na auto stejně drahé jako mají sousedé a tak dále a tak dále."

"Ale ten chlapík Äkemu při výslechu něco řekl."

"A co?"

"To nevím. Ale muselo to být něco zvláštního, čemu Äke přikládal velkou váhu. Ptala jsem se ho úplně stejně, jako se teď ptáš ty mě, ale jenom se zasmál a řekl, že brzy uvidím."

"Přesně tak to řekl?"

"To brzy uvidíš, Äso. Přesně takhle to říkal. A tvářil se při tom ohromně optimisticky."

"To je zvláštní."

Chvíli seděli mlčky. Pak se Kollberg ošil, vzal ze stolu rozevřenou knihu a řekl:

"Říkají ti něco tyhle poznámky?"

Äsa Torellová vstala, obešla stůl, položila Kollbergovi ruku na rameno a podívala se do knihy.

"Stojí tu, že vrah z vilnosti bývá často impotentní a v okamžiku činu dosahuje abnormálního ukojení. Äke tu na okraji napsal Żnebo naopak®."

Kollberg pokrčil rameny.

"Jistě tím myslel, že vrah z vilnosti taky může být nadměrně potentní."

Rychle mu sundala ruku z ramene. Vzhlédl k ní a všiml si, že znova zrudla až po kořínky vlasů.

"Ne, tak to nemyslel," řekla.

"A jak tedy?"

"Myslel pravý opak. Že žena, tedy oběť, v takovém případě může přijít o život následkem toho, že je nadměrně eroticky založená."

"Jak jsi na to přišla?"

"Jednou jsme o tom s Äkem mluvili. To zase bylo v souvislosti s tou Američankou, která byla zavražděna na lodi v Götském kanálu."

"Roseanna?"

"A co?"

"Že si ze mě přece jenom udělal pokusného králíka. Věděl přece o mně všechno. A já zas věděla všechno o něm. Například to, že sex pro něho vlastně moc neznamenal."

"Jak dlouho to pokračovalo?"

"Do poloviny září. Pak začal mít tolik práce, že skoro vůbec nebyl doma."

"Což nesouhlasí," připomněl Kollberg.

Dlouze se na ni zadíval a nakonec řekl:

"Díky, Äso. Jsi príma děvče. Mám tě rád."

Udiveně a trochu nedůvěřivě se na něho zadívala.

"A o tom, co tedy dělá, se ti nezmiňoval?"

Zavrtěla hlavou.

"Ani náznakem?"

Znova zavrtěla hlavou.

"A ty sis ničeho zvláštního nevšimla?"

"Byl pořád pryč. Skoro se nezdržel doma. Toho si člověk všimne.

A vracel se domů promoklý a promrzlý."

Kollberg kývl hlavou:

"Často mě probudil, když přišel domů pozdě v noci a celý prochladlý si lehl, studený jako rampouch. Ale poslední případ, o kterém se mnou mluvil, byl z první poloviny září. Tehdy šlo o chlapa, který zabil svou ženu. Myslím, že se jmenoval Birgersson."

"Ano, vím," přikývl Kollberg: "Byla to taková rodinná tragédie.

Velice prostá a obyčejná historie. Ani nevím, proč nás k tomu vůbec přibírali. Případ jako z učebnice. Nešťastné manželství, neurózy, hádky, nouze o peníze. Ten člověk nakonec manželku zabil spíš nešťastnou náhodou. Pak chtěl spáchat sebevraždu, ale neměl dost odvahy, a tak šel sám na policii. Vzpomínám si, že to Áke vyšetřoval. Měl na starosti výslechy."

"Měl bohužel pravdu."

"Neměl tě zrovna moc v lásce. Becka a Melandera měl raději. Já jsem na to měla jiný názor, ale to sem nepatří. K té změně došlo někdy koncem července nebo začátkem srpna. Projevilo se to najednou zničehonic takovým způsobem, že to celé naše soužití obrátilo úplně naruby. Tehdy udělal ty fotografie. Bylo jich mnohem víc, několik filmů. Vytvořili jsme si v našem soužití, jak už jsem řekla, jakýsi řád, který nám oběma vyhovoval. A teď se najednou sesypal. A ne díky mně, ale díky němu. Od té doby jsme... jsme byli spolu tolikrát za den, co předtím za celý měsíc. Někdy mě ani nepustil do práce. Nepopírám, že jsem byla ráda. Ale překvapilo mě to. Hodně překvapilo. Žili jsme přece spolu už čtyři roky. Ale..."

"Pokračuj..." řekl Kollberg. Zhluboka se nadýchla.

"Samozřejmě jsem byla ráda. Sám se vlastně ani nezměnil a po určité době jsem začala mít dojem, že si ze mě udělal pokusného králíka. Ptala jsem se ho na to, ale on se té myšlence jenom smál."

"Smál?"

"Ano, a po celou tu dobu měl báječnou náladu. Až do... ano, vlastně až do smrti."

"A čím to, že měl tak dobrou náladu?"

"To právě nevím. Ale když mě přešlo první překvapení, tak jsem si přece jen něco domyslela."

Kollbergovi se zapotily dlaně. Utřel si je o kalhoty. Vyměnili si role. Tentokrát byla ona klidná a on znervózněl.
"Milovala jsem Äkeho," řekla. "Hned od začátku. Přes to, že jsme se k sobě moc nehodili. Myslím sexuálně. Měli jsme naprosto odlišný temperament. A každý jsme od toho očekávali něco jiného."
Äsa se na Kollberga zkoumavě zadívala.
"Ale štěstí se může dosáhnout i tak. Člověk se může učit jeden od druhého. Rozumíš mi?"
"Ne."
"Dokázali jsme to. Učili jsme se navzájem. Myslím, že chápeš, jak to myslím."
"Beck by tohle nechápal," pokračovala. "Rönn už vůbec ne. A nikdo jiný, aspoň z těch, co znám."
Pokrčila rameny.
"Učili jsme se jeden od druhého, přizpůsobovali jsme se navzájem a dařilo se nám to ohromně."
Kollberg na okamžik zapomněl poslouchat. Tahle možnost ho ještě nikdy nenapadla.
"Není to tak jednoduché," řekla. "Musím ti to vysvětlit. Jinak bych ti totiž ani nemohla vysvětlit, v čem se Äke změnil. I kdybych ti napovídala spoustu detailů, které jsou ostatně čistě mou soukromou záležitostí. Ale doufám, že se mi to podaří."
Odkašlala si a řekla věcně:
"Několik týdnů jsem hrozně moc kouřila."
Kollberg vycítil jakousi změnu. Najednou se usmál. A Äsa Torellová taky, i když v jejím úsměvu byla kapka hořkosti.
"Tak a• už to máme za sebou," řekla. "Čím dřív, tím líp. Jsem bohužel dost nesmělá. Kupodivu."
"Na tom není vůbec nic divného," řekl rychle Kollberg. "Já jsem sám hrozně nesmělý. Nesmělost a citlivost, to patří dohromady."
"Než jsem se seznámila s Äkem, tak jsem si někdy myslela, že jsem asi případ pro blázinec nebo že trpím nymíomanií," spustila rychle. "Pak jsme se do sebe zamilovali a začali se jeden druhému přizpůsobovat. Hodně jsem se na to zaměřila. Äke vlastně taky, a díky tomu se nám to dařilo. Bylo nám spolu ohromně. Mnohem líp, než bych si byla kdy dovedla představit. To, že jsem předtím měla daleko větší sexuální požadavky než Áke se mi podařilo potlačit.
Na začátku jsme si o tom několikrát promluvili a později jsme už o tom nikdy neztratili ani slovo. Nebylo třeba. Nikdy jsme se nepodváděli, jak ses o tom před chvílí snažil zavtipkovat. Pak ale najednou:.."
"... v létě?" skočil jí do řeči Kollberg.
Rychle se na něho podívala a v jejím pohledu byl souhlas.
"Ano. V létě jsme jeli na dovolenou na Mallorku. V tu dobu jste měli nějaký šeredný a moc složitý případ."
"Ty vraždy v parcích."
"Když jsme se z dovolené vrátili, byli jste s případem hotovi.
Äkeho to mrzelo."
Zmlkla, ale po chvíli pokračovala stejně rychle a plynule jako dosud.
"Nezní to zrovna pěkně, ale hodně z toho, co už jsem řekla a co ještě řeknu, bude znít nepěkně fakt je, že ho mrzelo, že se pátrání nemohl zúčastnit. Äke byl ctižádostivý. Strašně ctižádostivý. Vždycky snil o tom, zjistit něco, co ostatním uniklo, něco velikého. Byl taky daleko mladší než vy ostatní a alespoň ze začátku měl pocit, že s ním jednáte svrchu. Hlavně ty."

"Áke byl vrozeně zbabělý, a proto dělal všechno, aby to v sobě překonal. Pistole mu dávala pocit bezpečí."
Kollberg namítl:
"Říkala jsi, že vyspěl. Ale z profesionálního hlediska to nepůsobí zrovna moc dospěle, když se někdo dá zastřelit zezadu od toho, koho sleduje. Mně se tomu ovšem, jak už jsem řek; nechce moc věřit."
"Právě;" řekla Äsa Torellová. "Já tomu dokonce nevěřím vůbec.
Něco tu nehraje."
Kollberg se zamyslel. Po chvíli řekl:
"Zbývá ovšem fakt, že po něčem šel a nikdo neví, po čem. Já to aspoň nevím. A ty taky ne. Je to tak?"
"Je."
"Změnil se nějak?"
Neodpověděla. Prohrábla si rukou krátké tmavé vlasy.
"Změnil," přisvědčila nakonec.
"A v čem?"
"Těžko říct."
"Tyhle fotografie s tou změnou nějak souvisí?"
"Ano. A hodně."
Natáhla ruku, vzala fotografie a podívala se na ně.
"Mluvit o tom by předpokládalo důvěru, kterou k tobě asi nemám," řekla. "Ale zkusím to."

"Sám to přesně nevím. Na to příjdem postupně. Nejsem si jistý, jestli jsem ti ve všem dobře rozuměl. Co jsi například myslela tím, že ho to právě v poslední době bavilo, nosit pistoli? Proč právě v poslední době?"
"Když jsem se s Äkem před více než čtyřmi lety seznámila, tak to byl pořád ještě kluk," řekla klidně.
"V jakém smyslu?"
"Byl nesmělý a naivní. Když ho před třemi týdny někdo zabil, byl to dospělý mužský. Dospělým se nestal v první řadě díky práci s tebou a s Beckem, ale tady. Doma. Poprvé jsme spolu spali tam v tom pokoji, v tamté posteli. Tehdy byla pistole to poslední, co odložil."
Kollberg povytáhl obočí.
"Položil ji na noční stolek. Zůstala jsem na něho koukat. To jsem ještě ani nevěděla, že je u policie. Napadlo ně, co jsem si to proboha přivedla za cvoka."
Zadívala se na Kollberga a její pohled byl pln vážnosti.
"Nemohla bych říct, že jsme tehdy do sebe byli zrovna zamilovaní.
Hned napoprvé. Ale podruhé ano. A potom jsem ho pomalu začala chápat. Äkemu tehdy bylo pětadvacet let a mně bylo dvacet. Ale pokud byl jeden z nás dospělý nebo aspoň zralejší, tak jsem to byla já. Nosil pistoli, aby vypadal jako ostrý hoch. Byl naivní, to už jsem říkala, a dělalo mu ohromně dobře, že ležím na posteli a celá zkoprnělá koukám na chlapa v košili, který má přes rameno závěsník s pistolí. Brzy z toho vyrostl, ale zase se z toho mezitím stal zvyk. Navíc ho střelné zbraně zajímaly a...
Jsi statečný? Myslím vrozenou, opravdovou statečnost."
"Nijak zvlášť," odpověděl Kollberg.

"A co si tedy myslíš?"
"Že jsi měla od samého začátku pravdu, když jsi říkala, že pracoval. Že po někom pátral a že měl nějaký důvod nikomu se o tom nezmiňovat, ani tobě, ani nám. Jedna možnost je, že delší dobu někoho sledoval, a ten někdo ho nakonec ze zoufalství zabil.
Mně osobně se ovšem tahle teorie nezdá zrovna nejpřijatelnější."
Krátce se odmlčel.
"Äke uměl dobře šlapat stín, byl v tom mistr. Bavilo ho to."
"Vím."
"Dá se to dělat dvojím způsobem," pokračoval Kollberg. "Buď někoho sleduješ nenápadně, abys zjistila, co dělá. Nebo ho sleduješ naprosto nepokrytě, abys ho připravila o nervy a aby se nakonec sám něčím prozradil. Äke ovládal obě metody Líp než kdokoli jiný."
"Myslí si to ještě někdo kromě tebe?" zeptala se Äsa.
"Ano. Beck a Melander určitě."
Poškrábal se na hlavě a dodal:
"Má to několik slabin. Ale ty teď můžeme ponechat stranou."
Přikývla. "Na co ses mě tedy chtěl zeptat?"

"Pořád stejně. Ale přitom trochu jinak. Ptej se, na co chceš. Na všechno ti odpovím. Na všechno. Na jednu věc se ale nejdřív chci zeptat já tebe."
"Na co?"
"Řekl jsi mi všechno?"
"Ne," odpověděl Kollberg. "Ale teď ti to řeknu. Důvod, proč jsem tady, totiž je, že nevěřím v oficiální verzi, podle které se Äke stal náhodou obětí hromadné vraždy. A ať už si tvé ujištění, že tě nepodváděl s jinou, nebo jak to mám nazvat, odmyslíme nebo ne, a ať je máš podložené jakkoli, přesto nevěřím, že tím autobusem jel jen tak pro nic za nic."